V právní praxi se poměrně často vyskytují a navzájem zaměňují pojmy „omezení svéprávnosti“ a „nepříčetnost“. Jaký je mezi nimi rozdíl? Pokud je někdo nesvéprávný, je zároveň nepříčetný a naopak? 

Pojďme si jednotlivé pojmy vysvětlit, jakož i rozdíly mezi nimi, a zodpovědět si tak výše položené otázky, které mohou mít zásadní právní i faktický význam.

Omezení svéprávnosti je pojmem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“), který tento institut upravuje v jeho § 55 – 65. K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a osobní jedinečnosti, pokud by mu jinak hrozila závažná újma. O omezení svéprávnosti rozhoduje výlučně soud, který může svéprávnost člověka omezit v rozsahu, v jakém není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat. Pokladem pro rozhodnutí soudu je především lékařská dokumentace posuzované osoby a dále pak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Rozsudkem soudu dochází nejen k samotnému omezení svéprávnosti, ale také vymezení jeho rozsahu a délky jeho trvání a dále pak k ustanovení osoby opatrovníka. Maximálně lze svéprávnost člověka omezit na dobu pěti let, přičemž před jejím uplynutím lze soud požádat o prodloužení doby omezení. Opatrovníkem nesvéprávného může být pouze osoba, která sama je plně způsobilá k právním úkonům, zpravidla osoba blízká nesvéprávnému, kdy soud při jejím výběru přihlíží k přání a potřebě opatrované osoby. Může se jí však stát i sociální pracovník anebo obec v místě bydliště dotyčného. Opatrovník dbá v rozsahu povinností stanovených soudem anebo zákonem o zajištění základních životních potřeb opatrovance, přičemž závažné právní úkony jako je např. zcizení nemovitosti, smí za opatrovaného učinit pouze se souhlasem soudu. Jedná-li osoba omezená na svéprávnosti samostatně, ač nemohla jednat bez opatrovníka, lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, pakliže mu působí újmu.

Nepříčetnost je hlavně pojmem zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění (dále jen „TZ“), který tento institut upravuje v jeho § 26, ale můžeme to nalézt i v občanském zákoníku, a sice v § 2922. Nepříčetný je ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Kdo se dopustí trestného jednání ve stavu nepříčetnosti, kterou si nezavinil sám, není za takové jednání trestně odpovědný a nemůže být tedy trestně stíhán, resp. nemůže být uznán vinným trestným činem. Ne / příčetnost pachatele se v trestním řízení zjišťuje na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (u mladistvých se přiberou dva znalci: jeden z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii, a jeden z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie se specializací na dětskou psychologii) který určí, zda pachatel činu byl v době spáchání schopen ovládat své jednání a rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Jestliže alespoň některá z těchto schopností byla v době činu zcela vymizelá, jednal pachatel ve stavu nepříčetnosti a nemůže být odsouzen. Pokud ovšem byla u pachatele příčetnost pouze snížená (tzn., ovládací nebo rozpoznávací schopnosti byly pouze oslabené, ale ne vymizelé), je pachatel za své jednání trestně odpovědný a ke snížené příčetnosti se přihlédne pouze při ukládání trestu.

Jak vyplývá z judikatury (když porovnáme např. 30 Cdo 3061/2012 a III. ÚS 1414/16-1), osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla v plném rozsahu omezena civilním soudem (vyjma běžných záležitostí), bude zpravidla po dobu svého omezení ve smyslu trestního práva také osobou nepříčetnou, jestliže byla v tomto stavu v době spáchání trestného činu, zatímco u osoby nepříčetné ve smyslu trestního práva může být porucha duševního stavu založena pouze krátkodobě, aniž by tato skutečnost měla dopad na její civilně právní způsobilost k právním úkonům.  Nicméně, pokud soud v civilním řízení rozhodl o omezení svéprávnosti, tak i přesto musí soud v trestním řízení samostatně posoudit vliv takového stavu člověka na daný skutek a až poté může posoudit, jestli byl pachatel nepříčetný či ne.

Na závěr lze shrnout, že omezená svéprávnost a nepříčetnost jsou odlišné právní instituty z různých právních odvětví, i když se zabývají znaleckým posouzením duševního stavu fyzické osoby. Zároveň lze ale tvrdit, že pokud soud omezí svéprávnost jedinci v nejvyšší možné míře, který zákon povoluje, a v tomto stavu spáchá jedinec trestný čin, tak se zpravidla má za to, že bude i nepříčetný ve smyslu trestního práva.

Advokátní kancelář Bartek, Kolář, Chocholová Vám přeje krásné vánoční svátky a šťastný nový rok 2024.

Dne 1. října 2023 vstoupila v účinnost většina změn transpoziční novely zákoníku práce a některých dalších zákonů jako zákon č. 281/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb. Účinnost dalších změn nás čeká 1. ledna 2024, patří mezi ně např. změna v pojetí nepřetržitého odpočinku v týdnu, právo na dovolenou pro dohodáře a změna odměny za členství zaměstnanců v řídících a kontrolních orgánech.

Novelou zákoníku práce se provádí transpozice několika evropských směrnic, nad rámec je nově upraven institut práce z domova a modernizováno doručování s ohledem na digitalizaci.

Významné změny zaznamenala úprava dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, tedy DPP a DPČ. Zaměstnavatel je povinen předem rozvrhnout zaměstnanci pracovní dobu v písemném rozvrhu a seznámit s ním zaměstnance nejpozději 3 dny před začátkem směny, nedohodnou-li se jinak. Zaměstnanec má nadto právo na poskytnutí veškerých překážek v práci. Nově náleží zaměstnancům pracujícím na základě DPP či DPČ zákonné právo na dovolenou s účinností od 1. ledna 2024. Pro účely dovolené je stanovena fiktivní pracovní doba 20 hodin týdně. Zaměstnanci vzniká právo na dovolenou při odpracování alespoň čtyřnásobku fiktivní týdenní pracovní doby tj. 80 hodin, a současně při nepřetržitém trvání pracovněprávního vztahu alespoň 4 týdny v daném kalendářním roce. Zaměstnancům činným na základě DPP nebo DPČ dále přísluší příplatky a kompenzace za práci v noci, o víkendu, ve svátek nebo ve ztíženém pracovním prostředí.

Další novinku představuje detailnější úprava práce na dálku, tzv. home office. Nově ji lze vykonávat pouze na základě písemné dohody, kterou lze ukončit písemnou dohodou nebo písemnou výpovědí z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu s patnáctidenní výpovědní dobou ode dne doručení. Za výkon práce na dálku zaměstnanci přísluší náhrada prokázaných nákladů, nebo náhrada ve formě paušální částky. Pokud o výkon práce na dálku požádají zaměstnanci, kteří sami dlouhodobě pečují o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II až IV, těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnanci pečující o dítě mladší než 9 let, zaměstnavatel je povinen případné nevyhovění žádosti písemně odůvodnit.

Novela se dotkla také rodičovské dovolené. Nově musí zaměstnanec zažádat o rodičovskou dovolenou alespoň 30 dnů před nástupem. Žádost musí být písemná a musí obsahovat dobu trvání rodičovské dovolené. Zákon nově zdůrazňuje, že žádost lze podávat opakovaně, čímž se zdůrazňuje možnost flexibilního čerpání rodičovské dovolené.

Důležitou změnou je rovina doručování. V přísnějším režimu zákoníku práce se nově doručují pouze písemnosti týkající se skončení pracovněprávního vztahu (kromě ukončení dohodou), odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance nebo mzdový a platový výměr. Ostatní písemnosti jsou doručovány v režimu občanského zákoníku a platí pro ně pouze tzv. teorie dojití, kdy právní jednání působí vůči osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Zaměstnavatel má nově větší volnost při volbě způsobu doručování zaměstnanci, neboť většina způsobů je postavena naroveň osobnímu doručení na pracovišti (kromě doručení poštovní službou). Pro možnost doručování prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací je však potřeba písemné prohlášení zaměstnance s uvedením elektronické adresy, která není v dispozici zaměstnavatele. Oproti tomu, k doručování do datové schránky zaměstnance ani zaměstnavatele není zvláštního souhlasu třeba. Nově navíc platí fikce, že pokud se zaměstnanec či zaměstnavatel nepřihlásí do datové schránky do 10 dnů, považuje se písemnost za doručenou posledním dnem této lhůty. Obdobná fikce platí pro doručování prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, tedy pokud zaměstnanec nebo zaměstnavatel nepotvrdí převzetí písemnosti ve lhůtě 15 dnů ode dne dodání, považuje se písemnost za doručenou posledním dnem této lhůty.

Odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci se posuzuje podle zákona č. 82/1998 Sb. V oblasti trestního řízení stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, bylo-li toto rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Podmínkou ovšem je, že poškozený před podáním žádosti využil všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (stížnost, odvolání, dovolání atd.). Odškodnění lze od státu žádat taktéž za škodu způsobenou tzv. nesprávným úředním postupem, jenž může spočívat např. v nepřiměřené délce řízení.

Nárok na odškodnění za rozhodnutí o vazbě či trestu má osoba, na níž byla vykonána vazba nebo trest (zcela nebo zčásti), jestliže proti ní bylo zastaveno trestní stíhání, byla zproštěna obžaloby, anebo byla daná věc postoupena jinému orgánu (např. do přestupkového řízení). Odškodnění přitom náleží též jedinci, který byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na základě zrušeného rozsudku. Náhradu škody může úspěšně požadovat také osoba, na níž bylo zcela nebo zčásti vykonáno ochranné opatření, pokud bylo rozhodnutí následně jako nezákonné zrušeno. Nicméně právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám. Právo na odškodnění nenáleží ani osobě, která byla zproštěna obžaloby anebo proti níž bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu její trestní neodpovědnosti, udělení milosti či amnestie.

Odškodnění se skládá z náhrady majetkové újmy (škody) a náhrady nemajetkové újmy. Pod prvně jmenovanou spadají účelně vynaložené náklady řízení na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí či nápravu nesprávného úředního postupu, a dále náklady právního zastoupení (obhajoby). Náhrada nemajetkové újmy (tj. morální odškodnění) se poskytuje v penězích jen v případech, kdy nepostačuje konstatování porušení práva ani omluva.

Žádost o odškodnění je nutno adresovat Ministerstvu spravedlnosti. Nedojde-li k uspokojení nároku do šesti měsíců, může se poškozený obrátit na příslušný soud, tj. Obvodní soud pro Prahu 2. Avšak je třeba si hlídat běh promlčecích lhůt, neboť po jejich uplynutí se již odškodnění nebude možné domoci. Nárok na náhradu škody se promlčí za dva roky od právní moci rozhodnutí, jímž bylo nezákonné rozhodnutí nahrazeno. Nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí již za šest měsíců ode dne, kdy se o jejím vzniku poškozený dozvěděl, nejpozději za deset let od okamžiku, kdy nastala skutečnost, se kterou je vznik újmy spojen. V případě nesprávného úředního postupu neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k postupu došlo.

Vznik majetkové újmy se prokazuje doklady o částkách vynaložených na soudní řízení a právní zastoupení. Mnohem komplikovanější je ovšem peněžité vyčíslení utrpěné nemajetkové újmy. Ministerstvo spravedlnosti poškozeným ukládá, aby pro úspěch své žádosti podložili požadovanou výši morálního odškodnění judikaturou, v níž se soudy zabývaly obdobnými případy. Tento princip připomíná spíše anglosaské precedenční pojetí. Rozhodující orgán zde bere v potaz závěry svých předchůdců a v zájmu zachování rovnosti a právní jistoty se jimi řídí.

Aby bylo možné považovat zadostiučinění za přiměřené, podle Nejvyššího soudu by jeho výše měla odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují (rozsudek ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). To znamená, že výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností významně lišit od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Vždy je tedy nutné provést srovnání s judikaturou (zejména vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva), v níž byla hledána přiměřená výše odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv. Není-li takových rozhodnutí, lze argumentovat též judikaturou týkající se porušení jiných práv, pokud bude zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání by zpravidla nebylo možné učinit závěr, že žalobcem požadovanou částku lze považovat za přiměřené zadostiučinění.

V případě potřeby na Vaší straně se neváhejte obrátit na naši advokátní kancelář s žádostí o řádné a včasně uplatnění Vašeho nároku na odškodnění.

---

Úvod

Novelou trestního zákoníku a trestního řádu došlo k poměrně rozsáhlým změnám v oblasti podmíněného propuštění odsouzených z výkonu trestu odnětí svobody.

Dle dřívější právní úpravy mohl odsouzený o podmíněné propuštění žádat v případě, že vykonal alespoň polovinu uloženého trestu odnětí svobody nebo v případě, že odsouzený, který nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin, a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, vykonal alespoň třetinu trestu odnětí svobody. Po novele trestního zákoníku již uvedené neplatí.

V tomto příspěvku bych se ráda věnovala možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a průběhu procesu žádání o podmíněné propuštění z výkonu trestu.  

Dělení trestů

V prvé řadě by bylo vhodné si vysvětlit, co je to vlastně přečin, zločin a zvlášť závažný zločin. Tyto termíny jsem uváděla již v úvodu příspěvku, věřím, že pro člověka nepůsobícího každodenně v právu mohou být tyto termíny matoucí.

Trestní zákoník definuje dva druhy trestných činů, přečiny a zločiny. V rámci kategorie zločinů pak trestní zákoník vymezuje samostatnou podskupinu zločinů, a to zvlášť závažné zločiny.

Přečiny jsou dle dikce zákona „všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let[1]“. Jedná se tedy o všechny nedbalostní trestné činy, které ke spáchání nevyžadují úmysl. Mezi tyto trestné činy řadíme všechny ty činy, které byly spáchány z důvodu opomenutí, nedostatečné pozornosti, kontroly či nedostatečnému zabezpečení. Druhou kategorií přečinů jsou pak trestné činy úmyslné, na než trestní zákoník stanovuje horní hranici trestní sazby do pěti let. Jednoduše řečeno, jedná se o trestné činy, u kterých můžete být odsouzeni k trestu odnětí svobody maximálně do 5 let. Přečiny jsou například usmrcení z nedbalosti, ohrožení pod vlivem návykové látky, výtržnictví nebo podvod do výše škody sto tisíc korun českých, ale i znásilnění.

Naopak zločiny jsou dle definice trestního zákoníku všechny trestné činy, které nejsou přečiny. Trestní zákoník si v této části usnadnil práci a využil pro definici zločinů princip negativního výčtu. Zločiny v sobě ukrývají speciální kategorii trestných činů, a to zvlášť závažné zločiny. Zvlášť závažné zločiny definuje trestní zákoník jako ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Řádíme mezi ně například vraždu, podvody s výši škody přesahující 10 milionů korun českých nebo účast na organizované zločinecké skupině. Ostatní trestné činy, které mají nižší trestní sazbu v horní hranici, jsou zločiny.

Proč jsme si definovali druhy trestných činů? Tento příspěvek se má věnovat podmíněnému propuštění z výkonu trestu a definice spáchaného trestného činu je pro určení možného dne opuštění zdí věznice rozhodující.

Podmíněné propuštění

Podle novely trestního zákoníku je možné žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po jedné polovině nebo po jedné třetině vykonaného trestu. Trestní zákoník přímo říká, že soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Druhou podmínkou je pak již zmíněné vykonání trestu alespoň ve výši jedné poloviny nebo jedné třetiny.[2] V případě, že odsouzenému byl uložen trest v délce např. 4 let (za přečin), je možné žádat o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po jedné třetině vykonaného trestu. Odsouzený se v tomto konkrétním případě může dostat na svobodu po 16 měsících, tj. 1 roce a 4 měsících. V případě, že je pachatel trestného činu odsouzen za trestný čin zločinu, je možné o podmíněné propuštění žádat na základě stejného pravidla. Rozdíl nastává až u zvlášť závažných zločinů. Pachatel odsouzený za zvlášť závažný zločin může žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu po jedné třetině vykonaného trestu pouze v případě, že se jedná o jeho první trest odnětí svobody. Zároveň se musí jednat o trestný čin, který není taxativně vymezen v trestním zákoníku. Po jedné třetině výkonu trestu odnětí svobody nemůže být propuštěn například pachatel vraždy, teroristického úroku nebo pachatel, který znásilnil dítě. Dá se říci, že o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po jedné třetině vykonaného trestu nemohou žádat pachatelé morálně nejhorších trestných činů.

Odsouzení, kteří vykonávají svůj trest za zvlášť závažný zločin, který je vymezen v trestním zákoníku, mohou žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu až po jedné polovině vykonaného trestu. Tyto podmínky dopadají například na pachatele vražd, pachatele, kteří svým činem napadli těhotnou ženu či dítě, členy organizované zločinecké skupiny či členy teroristické skupiny. Dřívější žádost nemohou podat ani odsouzení kteří již ve výkonu trestu odnětí svobody v minulosti byli, přičemž nezáleží, jaký trestný čin spáchali.

Nyní máme definované, kdy může být odsouzený propuštěn z výkonu trestu. Jak toho ale dosáhne?

Žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se neděje automaticky, podmíněné propuštění je závislé na žádosti odsouzeného a následném projednání u soudu.

Novelou trestní řádu se do právní úpravy dostala nová podmínka v podobě nutnosti podávat žádost o podmíněné propuštění přímo k rukám ředitele věznice, ve které odsouzený vykonává svůj trest. Dle dříve platné právní úpravy se návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu podával okresnímu soudu, v jehož obvodu se nacházela věznice, ve které odsouzený vykonával svůj trest. Nutnou součástí rozhodnutí o propuštění z výkonu trestu byl posudek (stanovisko) o chování odsouzeného v době výkonu trestu. Toto stanovisko si soudy vyžadovali od ředitelů věznic až na základě napadnuté žádosti o podmíněné propuštění. Tento postup v sobě zahrnoval značné byrokratické náklady a průtahy. Ovšem novela trestního řádu tomuto dala za dost. Díky novele bude návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu již obsahovat stanovisko ředitele věznic o chování odsouzeného v době výkonu trestu. Návrh na podmínění propuštění totiž zasílá soudu právě věznice. Soud tedy bude mít veškeré podklady pro rozhodnutí a bude moci o podmíněném propuštění rozhodnout téměř okamžitě.

Závěr

Domníváme se, že novela trestního řádu bude mít za následek zrychlení rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu. Novela trestního zákoníku naopak může napomoci napraveným odsouzeným v dřívějším zapojení se zpět do řádného života ve společnosti.

Pevně věřím, že tento malý exkurz do světa trestního práva byl zajímavý. Zároveň doufám, že se veškerému trestnímu právu ve svém životě vyhnete. V případě, že tomu bude opakem, rádi Vám u nás v kanceláři s Vašim problémem poradíme. Samozřejmě se na nás můžete obrátit s problémy týkající se nejen práva trestního, ale i práva obchodního, občanského či správního.

Budeme se těšit na viděnou u nás v kanceláři.

---

[1] § 14 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

[2] § 88 odst. 1 trestního zákoníku

V dalším díle průvodce novelou č. 362/2021 Sb. energetického zákona (zákon č. 458/2000 Sb., v platném znění, dále jen „EnerZ“) se zaměříme na zpřísnění podmínek pro výkon činnosti zprostředkovatele nabídek energií.

V současnosti platí, že kontrole Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) jsou podrobeni pouze dodavatelé energií, kteří současně musí být držiteli licence podle § 3 a násl. EnerZ, přičemž zprostředkovatelům stačí živnostenské oprávnění. Od 1. ledna 2022 (resp. 1. července 2022, vzhledem k dělené účinnosti novely) však dochází k zavedení nového druhu podnikání, a to zprostředkovatelské činnosti v energetice.

Podle důvodové zprávy bude zprostředkovatelem v energetických odvětvích pouze podnikatel ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku (viz § 420 zákona č. 89/2012 Sb.). Zprostředkovatelská činnost je tak nově zařazena do výčtu podnikatelských činností v energetických odvětvích podle § 3 EnerZ.

O žádostech o udělení oprávnění k činnosti zprostředkovatele bude rozhodovat ERÚ. Pokud nazná, že žadatel splňuje podmínky pro činnost zprostředkovatele uvedené v § 11f EnerZ (tj. svéprávnost, bezúhonnost, spolehlivost, vzdělání a praxe), udělí žadateli oprávnění k činnosti zprostředkovatele a zapíše jej do registru zprostředkovatelů. Oprávnění k činnosti zprostředkovatele se uděluje na dobu 5 let, lze je ovšem opakovaně prodlužovat. ERÚ je také příslušný k odejmutí oprávnění k činnosti zprostředkovatele, např. pokud jeho držitel přestane splňovat podmínky pro činnost zprostředkovatele. Registr zprostředkovatelů nabídek energií představuje elektronický informační systém veřejné správy vedený Energetickým regulačním úřadem.

Zprostředkovatel bude nově povinen spotřebitele informovat o tom, že s ním jedná jako zprostředkovatel, a to již od prvního kontaktu s ním, zejména prokázat se osvědčením o registraci a sdělit mu svou totožnost. Náležitosti smlouvy o zprostředkování v energetických odvětvích uzavřené se spotřebitelem jsou upraveny v § 11m. Zejména je třeba zdůraznit obligatorní písemnou formu a listinou podobu, neudělí-li spotřebitel písemný souhlas s podobou elektronickou. Spotřebitel je navíc oprávněn kdykoliv bez postihu a finančního plnění závazek ze smlouvy vypovědět bez výpovědní doby, nebo odvolat zmocnění k uzavření smlouvy o dodávce elektřiny nebo plynu nebo smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny nebo plynu.

Novela energetického zákona představuje snahu zákonodárce o potlačení tzv. energošmejdů, k čemuž využívá prostředky zvýšené kontroly a také posílení práv spotřebitele jakožto slabší smluvní strany.

Dne 1. ledna 2022 vstoupí v účinnost novela č. 362/2021 Sb. energetického zákona (zákon č. 458/2000 Sb., v platném znění, dále jen „EnerZ“), která přináší zvýšení ochrany spotřebitelů a podnikajících fyzických osob. S příchodem roku 2022 se mění pravidla pro změny podmínek u smluv o dodávkách elektřiny nebo plynu. Důvodová zpráva k tomu uvádí: „Nové znění ustanovení § 11a upravuje některá opatření na ochranu spotřebitele a zákazníka, která reagují na nekalé obchodní praktiky některých dodavatelů energie.“

Současné znění ustanovení § 11a EnerZ umožňuje držiteli licence oznámit zvýšení cen za dodávku elektřiny nebo plynu nebo změny jiných podmínek dodávek elektřiny nebo plynu způsobem sjednaným ve smlouvě, příp. jiným prokazatelným způsobem, nebylo-li ve smlouvě nic sjednáno.

Od ledna 2022 bude držitel licence povinen tuto změnu oznámit spotřebiteli a podnikající fyzické osobě prokazatelně a adresně, a to nejpozději třicátý den přede dnem její účinnosti. K oznámení musí dojít způsobem sjednaným ve smlouvě, čímž se předpokládá existence smluvního ujednání, které bude pozdější změny smlouvy umožňovat; bez smluvního ujednání tak držitel licence nesmí jednostranně změnu provést. Součástí oznámení je také poučení o právu druhé smluvní strany změny odmítnout a závazek vypovědět. Pokud nedojde k oznámení dle stanoveného postupu, změna nevyvolává právní účinky.

Zákonodárce novelizaci zdůvodnil odkazem na ustanovení § 1752 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, které stanoví předpoklady pro změny obchodních podmínek v případě smluv zavazujících dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu. Jejich pozdější změnu je třeba si předem sjednat (případně dodatkem smlouvy kdykoliv v budoucnu) a současně umožnit druhé straně změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době. Novela ustanovení § 11a EnerZ se zakládá na stejném principu. „Důvodem je skutečnost, že smlouvy o dodávkách energií jsou typickým příkladem smluv, které jsou zpravidla uzavírány za účelem dlouhodobého smluvního vztahu, a přiměřené změny smluvních podmínek v průběhu trvání smluv lze objektivně předpokládat v reakci na fungování trhů,“ vysvětluje důvodová zpráva.

Nově navíc spotřebitelům vzniká právo vypovědět také závazky ze smluv uzavřených na dobu určitou, které se automaticky prodlužují, anebo pokud jim zanikne vlastnické či užívací právo k odběrnému místu (např. v případě, že se spotřebitel rozhodne nemovitost prodat a přestěhovat se). Zákonodárce tak brojí proti taktikám dodavatelů energií, kteří spotřebitele nutí převést stávající smlouvu na nového uživatele odběrného místa, popř. na své nové odběrné místo.

Dne 10. 6. 2020 prošla zákonodárným procesem novela č. 285/2020 Sb., kterou se významně mění zákoník práce, konkrétně institut doručování podle § 334 a následujících.

Ačkoliv novela zákoníku práce nabyla účinnosti dne 30. 7. 2020 a je tomu již téměř rok, o změnách v doručování není v praxi stále dostatečné povědomí. Přitom dodržení správného zákonného postupu při doručování písemností je nezbytné pro to, aby mohly nastat předpokládané právní následky.

Doručování v pracovním právu můžeme rozdělit v zásadě do dvou kategorií, a to podle subjektu, který písemnost doručuje – tedy zaměstnavatel nebo zaměstnanec. Mezi písemnosti, které je třeba podle zákona doručovat patří ty, jež se týkají vzniku, změny nebo zániku pracovního poměru, odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, mzdového a platového výměru a záznamu o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce. Nejčastěji však půjde o výpověď z pracovního poměru, jelikož právě z něj vzniká nejvíce soudních sporů ohledně správnosti takového postupu. Není se však čemu divit, vadně doručená výpověď bude ze zákona nicotná, tedy se na ní bude hledět, jako by nikdy nebyla dána. Zaměstnanec pak bude mít nárok na náhradu mzdy nebo platu v době, kdy mu zaměstnavatel z důvodu vadně dané výpovědi nepřiděloval práci.

Podle předešlé úpravy měl zaměstnavatel v prvé řadě doručovat zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen či prostřednictvím sítě nebo služeb elektronických komunikací. Pakliže nebyl zaměstnavatel schopen využít všechny zmíněné možnosti, až poté mohl zaslat písemnost poštou. Právě toto kritérium se jevilo jako jeden z největších kamenů úrazu. Nezřídka kdy nastala situace, při které se zaměstnavatel neobtěžoval doručit písemnost zaměstnanci na pracovišti, nepokusil se mu písemnost předat v jeho bytě a nevyužil ani doručování elektronicky. Pokud by zaměstnavatel bez dalšího poslal písemnost poštou, znamenalo by to, že nedodržel zákonný postup. Pokud by zaměstnanec písemnost prokazatelně nevyzvedl, nemohly by nastat právní účinky plynoucí z písemnosti.

Novela zákoníku práce v prvé řadě změnila pořadí způsobů, jakými zaměstnavatel doručuje. Písemnost má zaměstnavatel na prvním místě doručovat zaměstnanci na pracovišti. Pokud toto není možné, může pak využít jakýkoliv další zákonem předpokládaný způsob – zaměstnanci kdekoliv, kde bude zastižen, poštou, elektronicky nebo datovou schránkou. Jedná se přitom o značné zjednodušení procedury pro zaměstnavatele, který se nově nemusí pokoušet doručit písemnost čtyřmi odlišnými způsoby, než bude moci přistoupit k doručování poštou. Stále však platí, že se zaměstnavatel o doručení na pracovišti musí alespoň pokusit, než využije poštovního způsobu doručování.

Druhou významnou změnou je nové ustanovení o doručování datovými schránkami. Zaměstnavatel si může se zaměstnancem vyjednat (je vyžadován písemný souhlas), aby mu veškeré písemnosti zasílal pomocí datové schránky. Jedná se zde o poměrně rychlý a nenákladný způsob doručování; navíc zákon nově umožňuje, aby byla zaměstnanci písemnost doručena tzv. fikcí doručení, jako tomu je například v rámci právní úpravy občanského soudního řádu. Jestli se zaměstnanec do 10 dnů od doručení písemnosti do datové schránky nepřihlásí, považuje se písemnost za doručenou posledním dnem této lhůty.

Třetí a čtvrtá změna se týká doručování písemností poštou. Novela změnila úložní dobu písemnosti v případě nezastižení zaměstnance z 10 pracovních dnů na 15 kalendářních dnů. Ve svém důsledku novela kopíruje obsah obchodních podmínek České pošty, aby došlo ke sjednocení úpravy s postupy nejvyužívanějšího českého přepravce. Dále novela stanoví zaměstnanci povinnost sdělovat adresu, na kterou mu má být doručeno. Nemůže tedy jít zaměstnavateli k tíži, pokud zašle poštou písemnost na starou adresu, kterou mu zaměstnanec sdělil dříve, jestliže nesdělil adresu aktuální.

Co se týče doručování zaměstnancem zaměstnavateli, zákon v zásadě nepřinesl tak rozsáhlé změny, jako bylo uvedeno výše. Za zmínku však stojí možnost doručovat písemnosti zaměstnavateli rovněž do datové schránky, či fikce doručení v případě, kdy zaměstnavatel doručení písemnosti znemožní nebo neposkytne dostatečnou součinnost.

V odborné veřejnosti již několik let panuje spor ohledně využití prostorových odposlechů spadajících pod sledování osob a věcí dle ustanovení § 158d zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „TŘ“). Jádrem sporu je zejména otázka, zda lze použít prostorový odposlech zasahující do nedotknutelnosti obydlí, ke kterému je zapotřebí předchozího souhlasu soudu dle ustanovení § 158d odst. 3 TŘ, jako důkaz o jiné trestné činnosti, než pro jehož sledování byl povolen, či nikoliv.

Prostorové odposlechy dle § 158d TŘ lze rozdělit do dvou skupin. První skupinou jsou odposlechy, které lze provádět na základě písemného souhlasu státního zástupce dle § 158d odst. 2 TŘ. U této skupiny je zde ustanovení upravující použití odposlechů i v jiné trestní věci, a to § 158d odst. 10 TŘ, dle kterého: „V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno“.

Druhou skupinou jsou odposlechy, ke kterým je zapotřebí předchozí povolení soudce dle § 158d odst. 3 TŘ. Povolení soudce je zde zapotřebí zejména proto, jelikož u těchto odposlechů je zasahováno do soukromí sledované osoby, a tedy je zde zcela namístě, aby trestní právo kladlo vyššího nároky na jejich povolení, když nestačí povolení státního zástupce. Na rozdíl od první skupiny, zde ovšem absentuje ustanovení o použití odposlechů v jiné trestní věci, jako tomu je v § 158d odst. 10 TŘ. Absence obdobného ustanovení u druhé skupiny odposlechů vede k jádru sporu, tedy zda je vůbec možné použít soudem schválené prostorové odposlechy i v jiné trestní věci, než pro kterou byly povoleny.

Trestní kolegium Nejvyššího soudu těmto sporům učinilo přítrž, kdy do tzv. zelené sbírky (jedná se o sbírku nejzásadnějších rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a vybrané judikatury obecných soudů) zařadilo dva své rozsudky (7 Tdo 865/2020 a 8 Tdo 647/2020), které se problematikou použití soudem schválených odposlechů v jiné trestní věci zabývaly. Obě tyto rozhodnutí vyjádřily názor, že ustanovení § 158d odst. 10 TŘ se vztahuje jak na jeho odstavec 2, tak na odstavec 3. Tedy, že jsou takto pořízené záznamy z jiné trestní věci, a to ať již byly povoleny pouze státním zástupcem anebo soudcem, využitelné jako důkaz v jiné trestní věci.